Úvodní stránka
Aktuality
Základní informace
Stručná historie
Hlava státu
Zahraničně politická orientace
Třicetiletá válka
Švédsko a neutralita
Stránky královského dvora
Riksdag
Ministerstvo zahraničí
The Swedish Institute
Severské listy
Fotogalerie
Napište nám
Copyright












Poslední aktualizace 18.02.2005

Třicetiletá válka

V 16. století docházelo v rámci západokřesťanské civilizace k náboženským konfliktům mezi katolíky a protestanty. Kromě římskokatolického a řeckokatolického náboženství se totiž zrodilo i mnoho náboženství protestantských. Ke „zklidnění“ situace došlo až uzavřením tzv. Augšpurského náboženského míru 25.9.1555 mezi římskoněmeckým císařem Karlem V. a německými říšskými knížaty. Tento mír znamenal ukončení náboženských bojů mezi katolickou a protestantskou stranou a také konec výhradního monopolu katolické církve. „Potvrdil zásadou „čí vláda, toho náboženství“ náboženské a politické rozdělení říše na katolickou a protestantskou část“.[1] Zdálo se tedy, že „hranice soupeřících hnutí byla ve svých hlavních obrysech již vymezena a že nemůže postupovat dál“.[2]

            V jižní Evropě převládal v té době katolismus, ve střední Evropě se katolická moc také udržela. Jiná situace však byla v severní Evropě. Tam zvítězilo protestantské náboženství (vyjma Irska).

            V Čechách začátkem 17. století vládl Rudolf II. Na toho naléhala stavovská opozice, která chtěla zlomit jeho odmítavý postoj vůči její žádosti potvrzení náboženských svobod. Roku 1609 Rudolf II., císař římský a král český,  tomuto nátlaku podlehl a vydal tzv. Majestát na náboženskou svobodu. Ten znamenal zaručení náboženské svobody, která se vztahovala jak na šlechtu a města tak i na poddané. Podle něj nesměl být nikdo proti své vůli nucen ke katolictví ani k jinému vyznání. Zároveň s Majestátem bylo přijato jak katolickými tak evangelickými stavy tzv. Porovnání, které řešilo praktické otázky soužití nekatolíků s katolíky. K ochraně nekatolických vyznání pak byl zřízen sbor třiceti ochránců (tzv. „defenzorů“).            Přes vydání Majestátu se však politické konflikty mezi oběma tábory nezmírnily.

Napětí mezi katolickými a evangelickými tábory bylo možno vidět i na mezinárodním poli. Po roce 1615 „se konstituoval španělsko-katolický tábor, vojensko-politicky do střední Evropy zasahující v podobě Katolické ligy, a na straně druhé protihabsbursko-protestantský tábor, k němuž se však přidala i katolická Francie“.[3] Bylo vidět, že mezi těmito dvěma tábory jistě brzy dojde ke konfliktu.

Po smrti Rudolfa II. se stal roku 1612 císařem Říše římské Matyáš. Své sídlo přenesl z Prahy do Vídně a v Praze řídili zemskou vládu jeho nejvyšší úředníci.

Postupem doby bezdětný Matyáš začal uvažovat o svém nástupci. V úvahu přicházeli pouze dědicové ze španělského příbuzenstva nebo ze štýrské habsburské větve. V roce 1617 se však Španělé v tzv. Oňatově smlouvě vzdali nároků na středoevropskou monarchii, a proto bylo rozhodnuto o kandidatuře Ferdinanda Štýrského (Ten byl velmi nekompromisní vůči nekatolíkům). Ferdinand Štýrský byl pak sněmem přijat za příštího panovníka.


Válka česká (1618 – 1620)

K vypuknutí válečného konfliktu mezi jednotlivými náboženskými tábory bylo na spadnutí. Ohniskem budoucího konfliktu se staly Čechy. Dvě města – Broumov a Hroby – si za Matyášovy vlády postavily protestantské kostely. Problém byl však v tom, že kostel v Broumově byl postaven na klášterním pozemku a kostel v Hrobech byl postaven ze stavebního materiálu, jehož vlastníkem byl také klášter. Proč to byl problém? Nekatolíci totiž v té době nesměli stavět kostely ani školy na pozemcích, které byly ve vlastnictví katolické církve. Důsledkem byl zákaz pokračování ve stavebním díle, který přikázal arcibiskup Lobelius a opat Selender a také byla podána žaloba na poškozování vlastnických práv. Soudní dvůr rozhodl, že kostel v Broumově musí být uzavřen a ten v Hrobech zbourán. Protestanté se začali bouřit, svolali sjezd a zaslali císaři Matyášovi list s protestem proti porušování Majestátu. Matyáš na něj reagoval zákazem dalšího protestantského sjezdu. Ten však byl stejně svolán a 21. května 1618 se sešel v pražském Karolinu. Sjezd se konal bez účasti měst, protože ta se bála postihů ze strany královských hejtmanů a rychtářů, kteří je ovládali. Den poté se konala tajná porada radikálních nekatolických vůdců, kteří se shodli na tom, že je nutno podniknout nějakou razantnější akci. 23. května pak vyšli opoziční stavovští předáci na Pražský hrad. Tam se totiž nacházely místnosti české kanceláře. Zde mluvčí protestantů, Jindřich Matyáš Thurn, přednesl stížnosti místodržícím (Jaroslavu Bořitovi z Martinic a Vilému Slavatovi), kteří jej pak požádali, aby své námitky odevzdal písemně, vše že bude poté náležitě prošetřeno. S tím však protestanté nesouhlasili, požadovali odpověď ihned, a když se jim jí nedostalo, vypukla prudká hádka, která se změnila v boj o životy. Protestanté uchopili oba místodržící a jednoho po druhém vyhodili z oken do hradního příkopu. Na řadu přišel i sekretář kanceláře Fabricius, který vylétl z okna za chvíli po nich. Smrtelný pád všech tří osob zmírnily odpadky nashromážděné ve svahu příkopu, takže se ti tři lidé nezabili, zato se notně potloukli (pak vše oznámili císaři).

Po tomto aktu bylo vyhlášeno stavovské povstání. Vznikla prozatímní vláda, která se skládala ze třiceti direktorů. „Oprávněnost počínání odbojových stavů zdůvodňovala obsáhlá Apologie[4], kterou stavové oslovili domácí i zahraniční politiky a významné instituce. V ní tvrdili, že povstání není namířeno proti panovníkovi, ale že jím usilují o nápravu chyb, které způsobili panovníkovi rádci.

Do Čech pak v srpnu roku 1618 vtrhla císařská armáda, kterou ale povstalci odrazili. K dalším úspěchům však bylo zapotřebí zahraniční pomoci. Stavy v ostatních zemích ale jednoznačně české povstání nepřijaly.

            Roku 1619 zemřel Matyáš a české stavy odmítly nástup jeho bratrance Ferdinanda Štýrského. 31. července 1619 byl generálním sněmem stavů zemí Koruny české přijat dokument, kterým se český stát přeměnil v konfederaci pěti rovnoprávných zemí Koruny české se společným panovníkem, kterého si měli volit zástupci všech zemí. V srpnu 1619 pak generální sněm sesadil Habsburky z českého trůnu a českým panovníkem byl zvolen vůdce Protestantské unie Fridrich Falcký.

            To se samozřejmě nelíbilo císaři a 8. listopadu 1620 došlo v Praze na Bílé hoře ke střetu císařsko-ligistické armády s protestantskou armádou. Po krátkém, prý asi dvouhodinovém, boji byla stavovská protestantská armáda poražena. Zpráva o porážce se donesla na Pražský hrad a Fridrich Falcký krátce nato opustil Prahu s úmyslem pokračovat v boji z oblasti Slezska.


Výsledek bitvy na Bílé hoře měl však takový dopad na stavovská odpor, že se zhroutil. Po porážce stavů došlo v českých zemích k řadě perzekučních opatření, kterými započalo nastolení absolutistického režimu. Výjimečný soud odsoudil celkem 43 představitelů povstání k smrti. Císař Ferdinand II. potvrdil 27 rozsudků smrti, které byly následně vykonány 21. června 1621 v Praze na Staroměstském náměstí. Po ovládnutí Čech se císařská armáda zaměřila  na  Moravu a Slezsko. K císařovu triumfu je ještě nutno dodat, že „mimořádný soud rozhodl také o konfiskaci majetku, která postihla v Čechách 680 osob a na Moravě 280. Jednalo se cca o 75 % všech statků v Čechách a na Moravě.“[5]

Válka falcká (1621 – 1623)

            Někteří stavovští odbojáři opustili Čechy a svůj protihabsburský boj vedli na území Německa. Proti žoldnéřské armádě Katolické ligy se postavili žoldnéři markraběte Jana Jiřího z Krnova a knížete Kristiána z Braunschweigu. Na tyto dvě osoby byla 21. ledna 1621 vyhlášena říšská klatba, která pro ně znamenala konfiskaci všech jejich statků.

            Na počátku roku 1621 armáda Katolické ligy, pod vedením španělského generála Spinoly, vytlačila armádu generála Mansfelda z Horní Falce. To mělo rozhodující vliv na další chování protestantských knížat, která byla členy Protestantské unie. Některá protestantská knížata po tomto neúspěchu svůj další boj vzdala a 12. dubna 1621 podepsala se Spinolou dohodu, kde se zavázala k plnění císařových rozkazů. To byla obrovská porážka protestantského Německa. V květnu se pak naposled sešla Protestantská unie a 14. května ukončila svou činnost.

            Generál Spinola ve svém protiprotestantském boji pokračoval. Obsadil Jülich v západním Německu a pronikl i do oblastí, které měl v držení Fridrich Falcký.

Konečné vítězství Habsburků nad Fridrichem Falckým znamenalo obsazení hlavního města Rýnské Falce generálem Tillym Heidelbergem.

V dalších bitvách Tilly zvítězil nad Fridrichem Bádenským a nad již výše zmíněným Kristiánem z Braunschweigu. Jeho armáda se tedy zmocnila Dolního Saska a Vestfálska.

23. února 1623 byl Fridrich Falcký říšským sněmem v Řezně zbaven své kurfiřtské hodnosti a ta byla i s Horní Falcí převedena na Maxmiliána Bavorského.

Válka dánská (1625 – 1629)

            Dalšími státy, které s obávaly rozšíření moci Habsburků byly Francie a Anglie. Anglie už v roce 1624 začala vytvářet koalici proti Habsburkům, tedy proti Španělsku a proti císaři. V lednu byla zahájena jednání Anglie s Dánskem (dánský a zároveň norský král Kristián IV. byl znepokojen úspěchy Habsburků a obával se ovládnutí celého Německa Habsburky). Jednání vyústila v uzavření dohody v Haagu 9. prosince 1625, neboli  k uzavření tzv. haagské koalice. V ní byla Anglie, Nizozemí, Dánsko, severní oblasti Německa a Fridrich Falcký. Pomoc v boji proti Habsburkům přislíbila i Francie, Sedmihadsko a Turecko.

            Tato haagská koalice jmenovala dánsko-norského krále Kristiána IV. vrchním velitelem vojska (jeho jmenování bylo překvapující, protože Dánsko se do té doby skoro konfliktu neangažovalo).[6] Kristián IV. byl totiž velmi významný panovník s velkou hospodářskou silou. Předpokládalo se proto, že bude i úspěšný ve válce s Habsburky.  Byl jak králem Dánska a Norska tak  vévodou Šlesvicka-Holštýnska a navíc byl zvolen vrchním představitelem Dolnosaského kraje v Německu. Už při zakládání haagské koalice navrhl, aby byla císařská vojska a vojska Katolické ligy vypuzena z Dolního Saska.

Kristián IV. sázel i na to, že kdyby se mu podařilo zvítězit v severním Německu, Dánsko by se stalo jednou z evropských velmocí. Bylo by k němu připojeno několik protestantských biskupství a velká obchodní města jako Hamburk, Brémy a Lübeck by podléhala jeho kontrole (Přineslo by mu to zároveň vítězství v dlouhém boji se Švédskem o tzv. „dominium maris Baltici“).[7] Kristián IV. byl však ve válce 2. září 1628 poražen a severního Německa se zmocnil císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Dánská armáda byla vypuzena zpět do Dánska a část dánského území v Holštýnsku a Jutsku bylo obsazeno. To vedlo Kristiána IV. k uzavření míru s císařem. 7. června 1629 podepsal mírovou smlouvu v Lübecku. Kristián IV. se ve smlouvě zavázal nezasahovat do záležitostí habsburské říše a vzdal se všech církevních panství, která na německém území spravovali dánští princové. Uzavření míru s císařem znamenalo vystoupení z haagské koalice a také konec války dánské.

Válka švédská (1630 – 1635)

            Albrecht z Valdštejna chtěl hospodářsky využít obsazené baltské pobřeží. Byl jmenován „generalissimem Baltského a Atlantského moře“ a měl uskutečnit plán, který se týkal ovládnutí obchodu v Pobaltí a vyřazení dánské moci nad Sundem. K realizaci plánu však nedošlo. Habsburskými úspěchy se cítil ohrožen švédský král Gustav II. Adolf, který se také chtěl stát pánem tzv. „dominia maris Baltici“ viz výše a poznámka po čarou č. 7. Připravoval se tedy již delší dobu k vojenské akci v Německu.

6. března 1629 vydal císař Ferdinand II. tzv. „restituční edikt“, který znamenal navrácení veškerého majetku katolické církve, který jí byl zabrán protestanty a nařizoval obnovení biskupství a klášterů. Vyhlášení ediktu vyvolalo nesouhlas protestantů. Sám Albrecht z Valdštejna restituční edikt neschvaloval a varoval, že se protestanté spojí s Gustavem II. Adolfem a bude zle.

Na zasedání kurfiřtů 16. července 1630 se projednávala kritika Valdštejnovy osoby.   K Valdštejnovi nechoval sympatie hlavně Maxmilián Bavorský, který nelibě nesl Valdštejnův rychlý vzestup (Maxmilián se sám po porážce Fridricha Falckého považoval za nejmocnějšího v Německu, což se změnilo po Valdštejnových nových vítězstvích). Valdštejn byl posléze odvolán z místa vrchního velitele a mnoho žoldnéřů jeho armády bylo propuštěn (ti však brzy našli místo u švédského krále Gustava II. Adolfa a pokračovali později v bojích proti císaři a Maxmiliánu Bavorskému).[8]

            Válka švédská začala tím, že se Gustav II. Adolf rozhodl, že pomůže německým protestantům, které vylekal restituční edikt Ferdinanda II.. Tak došlo 4. července 1630 k vylodění švédské armády, čítající 13 000 mužů, válečný materiál a koně, v severním Německu na poloostrově Usedom. Několik vévodů a protestantských kurfiřtů přešlo na švédskou stranu a potvrdila se Valdštejnova předpověď, že vydání restitučního ediktu přesune protestanty na stranu Gustava II. Adolfa.

            Gustavova armáda byla velmi silná, složená ze švédských a finských sedláků a oddaná svému králi. Měla moderní výzbroj a progresivní taktiku.

            23. ledna 1631 byla podepsána dohoda mezi Švédskem a Francií v Bärmwalde. „Francie se zavázala platit Švédsku 400 000 říšských tolarů na udržování žoldnéřské armády o 36 000 mužích. Vstup katolické Francie do války na straně Švédska a proti katolickému císaři i katolickému Španělsku byl dokladem toho, že v třicetileté válce nešlo jen o záležitosti náboženské, ale především mocenské.“[9] Ke švédské armádě se připojila armáda saská, která tak chtěla ubránit Sasko před tažením generála Tillyho, který se po odstranění Valdštejna stal velitelem císařských vojsk a nechal při svých taženích vypálit město Magdeburk a pobít v něm 20 000 lidí.

            Společná švédsko-saská armáda měla 42 000 mužů a po pěti hodinách boje se jí podařilo porazit generála Tillyho (bitva u Breitenfeldu – září 1631). Gustav II. Adolf využil tohoto svého vítězství a zřídil svůj hlavní stan ve Franfurtu nad Mohanem.

            Císař Ferdinand II. se po porážce generála Tillyho rozhodl opět navázat styky s Valdštejnem, kterého chtěl dosadit do funkce vrchního velitele císařské armády. Koncem října roku 1631 se člen císařské válečné rady Questenberg setkal s Valdštejnem v Praze. Valdštejn mu ale řekl, že není zdráv a že nemá chuť se dále podílet na válce.

                1. listopadu 1631 saská armáda překročila hranice Čech. S vojáky se vrátili také někteří členové bývalé vlády třiceti direktorů jako Václav Vilém z Roupova, Jindřich Matyáš Thurn, Jan z Bubna, Ladislav Velen ze Žerotína a další. Tito šlechtici a měšťané ihned začali obsazovat své bývalé statky. Převzali také politickou moc a úřady. Dali sejmout a pohřbít hlavy vůdců stavovského povstání, kteří byli popraveni v červnu roku 1621 a od té doby jejich hlavy visely na Staroměstské mostecké věži v železných koších. Žoldnéři saské armády začali 15. listopadu roku 1631 rabovat pražské domy.

            Vpád saské armády do Prahy přimělo 17. listopadu 1631 Valdštejna k jednání s poradci tajné rady císaře Ferdinanda II.. Po několika rozhovorech s dalšími polními maršály a knížaty se Valdštejn rozhodl, že vrchní velení převezme, ale pouze na dobu tří měsíců a žádal 2 a 1/2 milionu zlatých na provedení reorganizace císařské armády. 15. prosince 1631  byl jmenován velitelem císařských vojsk. Koncem dubna roku 1632 Valdštejn pociťoval, že je vojsko připraveno k boji a táhl tedy s ním ze Znojma do západních Čech. V té době Gustav II. Adolf překročil s armádou Dunaj u Donauwörthu a střetl se s armádou Maxmiliána Bavorského, kterou porazil. Gustavova armáda obsadila Mnichov a Maxmilián Bavorský musel opustit svou zem. Švédové začali v Mnichově loupit a pobrali cenné umělecké sbírky a sochy.

            21. května 1632 se Valdštejn setkal se saským polním maršálkem Arnimem. Tomu slíbil, že se zasadí o zrušení restitučního ediktu a o prosazení náboženské tolerance a o návrat věcí do stavu jaký byl v roce 1618. Řekl také, že společně by se svými vojsky mohli dosáhnout práva a spravedlnosti a o čem rozhodnou, to budou muset druzí přijmout, včetně císaře, protože jsou to oni, kdo má armádu ve své moci. Maršálek Arnim informoval saského kurfiřta o Valdštejnovu návrhu a kurfiřt se obrátil na švédského krále, kterého žádal o pomoc proti Valdštejnovi. Domníval se totiž, že po odmítnutí Valdštejnova návrhu dojde z Valdštejnovy strany k tažení do Čech, aby vypudil saská vojska. To také Valdštejn udělal a Prahu 25. května 1632 obsadil. Saská vojska musela Čechy opustit. Spolu s vojsky odešli i ti stavovští navrátilci, kteří s ní do Čech přišli.

            O obsazení Prahy se dozvěděl král Gustav II. Adolf . Situaci zvážil a dospěl k názoru, že když se Valdštejnovi podařilo saskou armádu z Čech vyhnat, že by také Valdštejn mohl vtrhnout do Saska , to obsadit a to že by ohrozilo švédské postavení v severním Německu. Rozdělil tedy svou armádu na dvě skupiny. Jedna zůstala v Bavorsku a druhá, čítající cca     18 000 mužů táhla na Norimberk. Tam se měla spojit s armádou, které velel švédský kancléř Axel Oxenstierna, čítající 30 000 mužů. Švédové po cestě v důsledku nemocí a dezercí ztratili téměř 1/3 vojska. Poblíž Norimberka se setkali s Valdštejnovou armádou. Gustav II. Adolf chtěl, aby došlo ke střetu s Valdštejnem, ten ale přesměroval své vojsko směrem na Sasko. Ke střetu vojsk došlo až 16. listopadu 1632 u Lützenu. Během těžké bitvy padly tisíce mužů na obou stranách. Švédský král byl v boji zasažen ranou z muškety do levé ruky a tím byla ochromena schopnost řídit svého koně. Dostal se s ním mezi Valdštejnovy jezdce a ti ho zabili bodáky a ranami z pistolí. Újmu utrpěl i Valdštejn, který byl zasažen do levého boku ranou z muškety.

            Po šesti hodinách boje, když se začalo stmívat, byl vojákům na obou stranách vydán rozkaz ke stažení. Lze tedy říci, že bitva skončila nerozhodně. Názory se různí. V knize „Spotlight on Sweden“, kterou sepsal Hans-Ingvar Johnsson a vydal ji Švédský institut v roce 2000 je však na straně 42 psáno, že : „Tato krvavá bitva také skončila švédským vítězstvím, avšak daň z vítězství byla příliš vysoká. Král Gustav Adolf zahynul na mlhou zahaleném bojišti“. (Překlad Roman Grametbauer)

            Smrt švédského krále byla velkou ztrátou. Pro lid byl oblíbeným králem a pro armádu vrchním velitelem.

            Valdštejn císaře informoval o bitvě u Lützenu a o smrti švédského krále. Obdržel blahopřání, i když nezvítězil. (Krátce po smrti Gustava II. Adolfa zemřel na mor Fridrich Falcký)

            Po švédském králi zůstala šestiletá dcerka Kristina. Vládu převzala říšská rada, která ke Švédsku připojila Pomořany a odvolala z Německa vojsko, v němž sloužili Švédové. Další boje měly být vedeny pomocí žoldnéřských vojsk. Kancléř Axel Oxenstierna zahájil jednání s Francií a s protestantskými knížaty z Německa. Byla vytvořena tzv. heilbronská smlouva, která znamenala spojenectví jižního Německa se Švédskem a Francií.

            Čeští emigranti (Thurn a další), mezi nimiž byl i Valdštejnův přítel z mládí, generál Jan z Bubna (nyní generál ve švédských službách), začali s Valdštejnem jednat o možnosti jeho převzetí moci v Čechách, o zajištění politické a náboženské svobody a o tom, že emigrantům by měl být povolen návrat do vlasti.

            Valdštejnovi následně byly zaslány listy s těmito návrhy, on však na žádný z nich neodpověděl. Císařský dvůr ve Vídni se o tomto jednání dozvěděl a požadoval po Valdštejnovi vysvětlení. Ten však jakákoliv jednání popřel.

 

            24. září 1633 vedl Valdštejn rozhovor s Arnim (saský generál), kterému přednesl svůj nový, pro Arnima velmi překvapivý, plán. Chtěl, aby se císařská a sasko-braniborská armáda spojila a společně vypudila Švédy z Německa. Arnim považoval jeho plán za nepochopitelný. Druhého dne vyslal k Valdštejnovi svého maršála Františka Albrechta z Lauenbergu, aby se přesvědčil, zda Valdštejnův plán stále platí. Valdštejn svůj plán nejen zopakoval, ale přidal k němu ještě další návrh, a tím bylo navíc vypuzení Španělů a Francouzů z Německa. Maršál mu řekl, že nemá od Arnima žádný rozkaz, kterým by mohl tento plán přijmout. Valdštejn ho upozornil, že po tři dny ještě nebude konat žádnou válečnou akci, ale po uplynutí této doby však vytáhne s vojskem do pole.

            Maršál z Lauenbergu ihned informoval generála Arnima, který po obdržení nových informací ztratil zbytek své důvěry k Valdštejnovi.

            Valdštejn se za tři dny opravdu vydal se svou armádou na cestu. Dorazil do Stínavy (Slezsko), kde bylo shromážděno vojsko Jindřicha Matyáše Thurna (nyní generála ve švédských službách) a plukovníka Duewalda. Ti viděli, že Valdštejn má vojenskou převahu (30 000 mužů : 6000), a proto 11. října 1633 kapitulovali. Valdštejn jim však neumožnil odchod, naopak Thurnovy žoldnéře připojil ke svému vojsku, dále si vymohl několik pevností jako válečnou kořist a teprve poté Thurna propustil. Vladštejn informoval císaře o obsazení Slezska a za deset dní pod dobytí Stínavy se opět sešel s Františkem Albrechtem z Lauenbergu, kterému předložil svůj původní plán. Byl opět odmítnut.

            V té době Švédové pronikli do Bavorska. Maxmilián Bavorský žádal císaře o rychlý Valdštejnův zásah proti Švédům. Valdštejn tedy, avšak velmi neochotně, vytáhl s vojskem ze Slezska směrem do Bavorska. Po cestě do Bavor se zastavil v Plzni, kde se setkal s císařovým poradcem Trautmannsdorfem, kterému sdělil, že je nemocen a nechce se mu během zimy podnikat tažení do Bavorska. Nakonec se na cestu vydal, ale nepodařilo se mu s armádou překročit Dunaj. Vrátil se tedy zpět do Plzně a informoval o neúspěchu císaře. Maxmilián Bavorský pojal podezření, že za neúspěchem není Valdštejnův zdravotní stav a špatné klimatické podmínky (během zimy po cestě zemřelo mnoho vojáků chladem a hlady), ale neochota mu pomoci a jakási Valdštejnova radost z toho, že je Maxmilián okupován Švédy. Vídeňský dvůr si totiž vzpomněl na podmínky, které kdysi Valdštejn diktoval císaři, než byl ochoten opět převzít velení a čelit švédské ofenzívě (chtěl totiž uchopit co největší podíl na moci).

            Roku 1634 byl nakonec V Chebu Valdštejn zavražděn.

Válka pokračovala dál. Po Valdštejnově smrti byl jmenován vrchním velitelem vojska generál Gallas. Císařská armáda 26. července 1634 obsadila Řezno a 13. srpna Donauwörth. Pak už čekala jen na pomoc španělské armády, která táhla z jihu. Po spojení císařské a španělské armády se vytvořila převaha proti armádě švédské a došlo k válečnému střetu u Nördlingenu kde byla 6. září 1634  švédská armáda poražena.

            Heilbronská liga (viz heilbronská smlouva) se rozpadla a saský kurfiřt, který bojoval proti císaři na straně Švédů mu teď navrhl uzavření míru. Ten byl podepsán 30. května 1635 v Praze. Byla pozastavena platnost restitučního ediktu na příštích 40 let a pak měla být restituce uskutečněna podle stavu z 12. listopadu 1627.

Válka švédsko-francouzská (1635 – 1648)

            V roce 1635 vstoupila do války katolická Francie, politicky řízená kardinálem Richelieuem, která se přidala ke Švédsku a Nizozemí. Katolická Francie se k protestantům přidala proto, aby vytvořila mocenskou protiváhu Habsburkům a tím aby bylo dosaženo mocenské rovnováhy v Evropě.

            Francouzským vojevůdcům se dařilo dobývat v Porýní jednu říšskou pevnost za druhou a největším triumfem bylo dobytí strategické pevnosti Breisach (17. prosince 1638), která měla velký význam pro Španělsko. („Byla to totiž brána, umožňující tažení na sever i na jih, kterou Španělé používali pro svůj přesun z Itálie do Nizozemí“)[10] Ke všemu tomu se ještě nizozemskému loďstvu podařilo porazit loďstvo španělské. Španělé tedy nemohli bez rizika proklouznout ani po souši ani po vodě.

            Císařské vojsko zase bylo pronásledováno od ledna 1639 Švédy. Ti jej tlačili až do Drážďan, následně jej porazili a pronikli do Čech, kde švédský generál nechal obsadit Brandýs nad Labem.

 

            Vliv mocného Španělska začal slábnout. Po povstáních v Katalánii a Portugalsku za nezávislost navázal Richelieu styky s Katalánií a dohodl dosazení francouzského krále Ludvíka XIII. na post tamního krále.

            Francie a Švédsko začaly uvažovat o přípravě mírové konference, která by stvrdila jejich vítězství. Mezitím zemřel kardinál Richelieu (1642) i švédský generál Banner (též 1642). Po Bannerovi nastoupil Lennard Torstensson, který pronikl s armádou na Moravu a obsadil Olomouc. Roku 1645, konkrétně 5. května, se mu podařilo porazit císařskou  a bavorskou armádu u Jankova ve středních Čechách. Císař Ferdinand III. (který nastoupil na trůn roku 1637) viděl, že se Španělskem je zle, a tak uzavřel separátní mír se Sedmihradskem (Jiřím I. Rákoczym).

            Roku 1644 začala mírová jednání v Münsteru a v Osnabrücku. Švédové se ještě pokoušeli o rozhodující vojenské vítězství a v posledním roce války (1648) se pod vedením generálů Wranglera a Königsmarka pokusili o dobytí Prahy.

 

Švédové v Praze

25. července v pozdních nočních hodinách přijeli Königsmarkovi vojáci ke Strahovské bráně, kde pobili překvapenou stráž i s velitelem a následně bránu vylomili. Königsmark nechal spustit padací most a vjel dovnitř směrem k Hradu. Druhého dne ráno byli na jeho rozkaz pobiti na Hradčanech a na Malé Straně všichni vojáci i civilisté, přistižení se zbraní v ruce. „Na zvědavce, probuzené hlukem a vyhlížející z oken bylo bezohledně páleno.“[11] Švédové následně obsadili několik malostranských a hradčanských paláců, v nichž padlo do zajetí několik osob, které se musely vykoupit obrovskými peněžními částkami. Patřil mezi ně například pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu, Jan Zdeněk Vratislav z Mitrovic, František Vilém Popel z Lobkovic , hrabě Maxmilián V. Bořita z Martinic, Jan Oktavián hrabě Kinský a mnoho dalších.

Při drancování Malé Strany a Hradčan ukořistili Švédové nesmírné množství věcí. Pobrali prý takové množství zasklených kočárů, „že by se dostalo po jednom snad na každého švédského rejtara“.[12] Kromě plenění soukromých domů došlo i na rudolfinské sbírky, které však byly již částečně vypleněny Bavory a Sasy r. 1631, kdy bylo do Mnichova a Drážďan odvezeno mnoho vzácných uměleckých kusů. (Rudolfinské sbírky se nazývají též „Kunst und Wunderkammer“ nebo též „císařská klenotnice“ pozn. autora)

Generál Königsmark informoval dceru Gustava II. Adolfa, nyní švédskou královnu, Kristinu, která měla o pražské kulturní skvosty zájem, že zbylo několik astronomických přístrojů, uměleckých předmětů, obrazů, soch a zbraní. Tyto zbylé památky generál následně loděmi odeslal. Königsmark se také sháněl po pověstných korunovačních klenotech, ty však císař odvezl při svém nedávném odjezdu z Prahy (kvůli sňatku se svou druhou chotí Marií Leopoldinou Tyrolskou v Inšpruku).

Na Pražském hradě Švédové pobrali i vzácné knihy. K nejvzácnějším patřila knihovna Rožmberků. Kromě hradních knihoven vyplenili i knihovny jesuitů u sv. Mikuláše a premonstrátů na Strahově. V univerzitním knihovně ve švédském městě Uppsala je dosud opatrován tzv. „Codex argentus“ (stříbrný kodex), rukopis psaný stříbrným písmem na purpurovém pergamenu, pocházející z počátku 6. století, kterého se v Praze Švédové zmocnili. Dalším velmi cenným dílem, které padlo do švédských rukou byla tzv. Ďábelská bible ze 13. století. Švédové v Praze také ukořistili mnoho soch, kterými si vyzdobili například  park u zámku Drottningholm.

Kromě vzácných uměleckých sbírek se zmocnili také velkého množství válečného materiálu, uloženého ve zbrojnici na Pražském hradě.

Ještě v den podpisu mírové smlouvy (24.10. 1648 – podpis smluv tzv. „Vestfálského míru“) se Švédové pokoušeli obsadit pravý břeh Vltavy a tím následně i celou Prahu. V tom jim však zabránili Pražané, kteří uzavřeli cestu přes Karlův most.

 

Vestfálský mír

„Vestfálský mír mezi římsko-německým císařem Ferdinandem III., německými říšskými stavy, Švédskem (mír v Osnabrücku) a Francií (mír v Münsteru) ukončil třicetiletou válku. Potvrdil mocenské postavení Francie ve střední a Švédska v severní Evropě (- po 24. 10. 1648).“[13]

Co Vestfálský mír znamenal ? V podstatě kompromis a řadu územních změn ve prospěch protihabsburské koalice. Náboženské a mocenské poměry se podle článku pět, §2, osnabrücké mírové smlouvy, vrátily ke stavu z 1.1.1624 a České země tak zůstaly pod nadvládou Habsburků. Kdo měl zájem vrátit se z exilu, musel přijmou katolickou víru.

 

POZNÁMKOVÝ APARÁT :

[1] citace Veselý, Z. : Smlouvy, pakty, dohody.  Epocha, Praha 2002, strana 14.

[2] citace Vyhlídal, Z. : 30letá válka.  Adonai, Praha 2001, strana 5.

[3] citace Veselý, Z. : Přehled dějin českého státu.  VŠE, Praha 1999, strana 129. 

[4] citace Čornej, P. et al. : Dějiny zemí Koruny české.  Paseka, Praha 1997, strana 232.

[5] citace Klíma, A. : Dlouhá válka (1618 – 1648).  Slovo, Praha 1996, strana 37.

[6]  v knize Dlouhá válka od A. Klímy se píše : „ . . . čeští stavové požádali krále Kristiána IV. již v březnu roku 1619 o pomoc. Na jaře roku 1620  vyslal Kristián IV. své vyslance do Prahy, aby mu vypracovali zprávu o poměrech v zemi. Na jejím základě dospěl k závěru, že se v Čechách jedná o rebelii, a navrhl Fridrichu Falckému, aby se s císařem „dohodl po dobrém“. 20. srpna 1620 však přece jen poskytl Fridrichu Falckému finanční výpomoc ve výši 200 000 říšských tolarů.“

[7]  - to byla oblast ve které se pohybovaly obchodní lodě jedoucí  východu na západ a naopak. Zboží se proclívalo v dánském Sundu a Dánsko tedy velmi bohatlo a stalo se významnou zemí v Evropě. Roku 1621 dánský říšský sněm vydal výnos, podle něhož byl pruh moře od Bomholmu přes Gotland až po Kuronsko prohlášen za dánské výsostné vody. Vztahovalo se to též na Meklenbursko, Pomořany a Východní Prusy. Tím došlo k střetu hospodářských zájmů Dánska se zájmy Švédska, které usilovalo o získání „dominia maris Baltici“ pro sebe.

[8] viz Klíma, A. : Dlouhá válka (1618 – 1648).  Slovo, Praha 1996, strana 50.

[9] citace : Klíma, A. : Dlouhá válka (1618 – 1648).  Slovo, Praha 1996, strana 57.

[10] citace Klíma, A. : Dlouhá válka (1618 – 1648).  Slovo, Praha 1996, strana 82.

[11] citace Líva, V. : Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze r. 1948.  Žikeš, Praha 1948, strana 47.

[12] citace Líva, V. : Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze r. 1948.  Žikeš, Praha 1948, strana 49.

[13] citace CD-ROM Kronika Českých zemí

 

Použitá literatura

Andersson, I. : A History of Sweden.  Weidenfeld and Nicolson, Londýn 1956.

Čornej, P. et al. : Dějiny zemí Koruny české.  Paseka, Praha 1997.

Bělina, P. : Dějiny evropské civilizace II..   Paseka, Praha 2002.

Hartlová, D. et Öhman, J. : Sverige och Tjeckien.  The Swedish Institute, Stockholm 2000.

Johnsson, H. : Spotlight on Sweden.  The Swedish Institute, Värnamo 2000.

Kan, A.S. : Dějiny skandinávských zemí.  Svoboda, Praha 1983.

Klíma, A. : Dlouhá válka (1618 – 1648).  Slovo, Praha 1996.

Líva, V. Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze r. 1648.  Žikeš, Praha 1948.

Veselý, Z. : Přehled dějin českého státu.  VŠE, Praha 1999.

Veselý, Z. : Přehled dějin mezinárodních vztahů I. (Od starověku do roku 1914).  VŠMVV Praha, Praha 2003.

Veselý, Z. : Smlouvy, pakty, dohody.  Epocha, Praha 2002.

Vyhlídal, Z. : 30letá válka.  Adonai, Praha 2001.

CD-ROM médium :

Kronika Českých zemí

Zpracoval : Roman Grametbauer


OKD - energetická politika EU



Česká republika


Oficiální stránky EU

 

 


Portál státní správy